Zkušební doba umožňuje smluvním stranám pracovního poměru, aby si až do jejího uplynutí ověřily, zda jim uzavřený pracovněprávní vztah vyhovuje, či nikoliv. Zaměstnance bude zajímat především charakter práce z hlediska jeho fyzických a duševních schopností a možností v porovnání s dosahovaným výdělkem, dále podmínky panující u zaměstnavatele (například pracovní kolektiv, do něhož byl zařazen, přístup nadřízených), zaměstnavatel bude na druhou stranu hodnotit, zda se zaměstnanec na dané pracovní místo hodí.
Pokud některá ze stran usoudí, že pracovní poměr zcela nesplňuje její představy, může jej ve zkušební době, tedy hned v počátečním stadiu pracovního poměru, snadno zrušit.
Sjednání zkušební doby smluvními stranami
Na úvod je třeba upozornit, že zkušební doba nevzniká automaticky ze zákona, uplatní se pouze tehdy, když byla mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednána. Obvykle bývá sjednávána přímo v pracovní smlouvě. Zákoník práce však nevylučuje, aby ji strany sjednaly i v samostatné dohodě o zkušební době. Strany pracovního poměru si zkušební dobu samozřejmě nemusí sjednat vůbec.
Zkušební dobu lze sjednat jak u pracovního poměru na dobu neurčitou, tak u pracovního poměru na dobu určitou. Zákoník práce však u zkušební doby sjednané u pracovního poměru na dobu určitou stanoví omezující podmínku, že zkušební doba nesmí být delší, než je polovina sjednané doby trvání pracovního poměru. Zmíněná podmínka slouží k tomu, aby v praxi nedocházelo ke zneužití institutu zkušební doby například tím, že se sjedná stejně dlouhá doba trvání pracovního poměru a zároveň stejně dlouhá zkušební doba. Uvedené pravidlo se samozřejmě uplatní i u vedoucích zaměstnanců.
Příklad:
Pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou od 20. června do 30. září (tj. celkem na 103 kalendářních dnů), zkušební doba může činit max. 51 kalendářních dnů.
Zkušební dobu lze sjednat pouze při vzniku pracovního poměru, nikoliv při jeho změně. V souvislosti se jmenováním na místo vedoucího zaměstnance tak lze zkušební dobu sjednat pouze v případech, kdy je pracovní poměr jmenováním skutečně zakládán, nikoliv pouze měněn například jmenováním zaměstnance, který byl u zaměstnavatele dosud zaměstnán jako řadový zaměstnanec. Výčet případů, kdy se pracovní poměr zakládá jmenováním, je upraven v ustanovení § 33 zákoníku práce.
Strany mohou sjednat zkušební dobu nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce nebo v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance. Zkušební dobu nelze sjednat zpětně, tj. nelze ji sjednat po dni nástupu do práce.
Příklad:
Zaměstnavatel a zaměstnanec uzavřeli pracovní smlouvu a jako den nástupu do práce byl sjednán 1. červen 2016. Smluvní strany si ještě mohou sjednat zkušební dobu nejpozději 1. června 2016. Po tomto datu již sjednána být nemůže.
Zákoník práce výslovně stanoví, že strany musí sjednat zkušební dobu písemně.
Zkušební dobu lze sjednat v délce, na níž se strany dohodnou. Zákoník práce však tuto smluvní svobodu stran omezuje tím, že stanoví nejvyšší přípustnou délku jejího trvání. Zkušební doba tak nesmí být delší než 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru, a pro vedoucí zaměstnance platí, že nesmí být delší než 6 měsíců po sobě jdoucích ode dne vzniku pracovního poměru. Pokud by si smluvní strany sjednaly zkušební dobu překračující zákonem stanovené 3, případně 6 měsíců, v pracovním poměru by se uplatnila zkušební doba pouze v délce odpovídající nejvyšší zákonem povolené době.
Zkušební doba může být sjednána i na kratší dobu (na 1 měsíc, 7 týdnů apod.) v závislosti na tom, kolik času smluvní strany potřebují pro posouzení, zda je pro ně sjednaný pracovní poměr vhodný.
Jak se počítá zkušební doba
Na počítání zkušební doby se aplikuje ustanovení § 333 zákoníku práce, které výslovně stanoví, že zkušební doba je „dobou“ a počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva. Na počítání zkušební doby tak nebude aplikováno ustanovení § 605 občanského zákoníku o počítání lhůt, podle něhož konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, který připadá na skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá.
Příklad:
a) Zkušební doba, která byla sjednána od 1. ledna 2016 v délce 3 měsíců, uplyne 31. března 2016.
b) Zkušební doba, která byla sjednána od 1. ledna 2016 v délce 6 měsíců, uplyne 30. června 2016.
Zkušební doba skončí bez ohledu na to, zda její poslední den připadne na sobotu, neděli či svátek.
Prodloužení sjednané zkušební doby
Sjednaná zkušební doba nesmí být dodatečně prodlužována například formou dodatku k pracovní smlouvě. Strany se tedy nemohou dohodnout, že již sjednanou zkušební dobu například tříměsíční následně prodlouží ještě o další měsíc. Ani tehdy, když si strany sjednají kratší zkušební dobu (například dvouměsíční), ji nelze dodatečně prodloužit na její nejvyšší přípustnou délku (3, případně 6 měsíců).
Výjimku z tohoto pravidla představují celodenní překážky v práci, pro které zaměstnanec nemůže v průběhu zkušební doby konat práci, a celodenní dovolená. Nerozlišuje se, zda se jedná o překážky v práci na straně zaměstnance (dočasná pracovní neschopnost, ošetřování atd.) či o překážky na straně zaměstnavatele (prostoj atd.). O celodenní překážky v práci a celodenní dovolenou se tedy zkušební doba prodlužuje. V případě, že překážka v práci nebo čerpání dovolené skončí do uplynutí sjednané zkušební doby, dojde k prodloužení od prvního dne následujícího po uplynutí sjednané zkušební doby. Pokud překážka v práci nebo čerpání dovolené skončí teprve po uplynutí sjednané zkušební doby (například zkušební doba měla skončit ke dni 30. června, ale překážka v práci trvala třeba až do poloviny července), prodlužuje se zkušební doba od prvního dne následujícího po odpadnutí této překážky nebo po skončení čerpání dovolené. Pro určení, o kolik dní se zkušební doba bude prodlužovat, jsou rozhodující dny pracovní, tedy dny, ve kterých má zaměstnanec rozvrženou pracovní dobu.
Vzhledem k samotnému účelu zkušební doby, který může být naplněn jen, jestliže strany pracovního poměru získají (mohou získat) poznatky potřebné pro rozhodnutí, zda budou chtít v pracovním poměru dále pokračovat, anebo zda jej ukončí, je logické, že se z těchto důvodů zkušební doba prodlužuje a že je oběma stranám umožněno využít celou její sjednanou délku, která tak není „zkracována“ o celodenní překážky v práci či celodenní dovolenou.
Ukončení pracovního poměru ve zkušební době
Skutečnost, že byla smluvními stranami sjednána zkušební doba, umožňuje oběma stranám snadné ukončení pracovního poměru. Učinit tak může zaměstnanec i zaměstnavatel a strany nejsou omezeny ani povinností uvést důvod takového zrušení. Pracovní poměr lze tedy ve zkušební době zrušit z jakéhokoliv důvodu či dokonce i bez jeho uvedení. Zaměstnanec může zrušit pracovní poměr kdykoliv v průběhu zkušební doby, t.j. od prvního do posledního dne jejího běhu, zaměstnavatel je omezen tím, že tak nesmí učinit v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (karantény) zaměstnance. Uvedené omezení brání zaměstnavateli vyhnout se povinnosti vyplácet náhradu mzdy nebo platu v době nemoci zaměstnance. Zaměstnanec může na druhou stranu pracovní poměr ve zkušební době zrušit kdykoliv, a to i během své pracovní neschopnosti.
Aby však bylo možné rozvázat pracovní poměr zrušením ve zkušební době, musí být splněny dva základní předpoklady: 1) smluvní strany si musí zkušební dobu sjednat a 2) zkušební doba stále ještě trvá. Z toho vyplývá, že pokud si strany zkušební dobu nesjednaly, pracovní poměr nelze zrušením ve zkušební době vůbec ukončit. Pracovní poměr lze zrušit ve zkušební době pouze tehdy, když zkušební doba ještě trvá. Ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době nemůže dojít zpětně.
Zákoník práce pro zrušení pracovního poměru ve zkušební době stanoví písemnou formu s tím, že při jejím nedodržení se k takovému zrušení nepřihlíží. Pracovní poměr skončí dnem, kdy bylo druhé straně doručeno zrušení, není-li v něm uveden den pozdější. Jako pozdější den však nelze určit den následující po uplynutí zkušební doby.
Možnost ukončit pracovní poměr zrušením ve zkušební době nevylučuje, že pracovní poměr bude ve zkušební době ukončen i jiným zákonem stanoveným způsobem, zejména tedy dohodou, výpovědí nebo okamžitým zrušením.
Shrnutí
Pokud chtějí strany pracovního poměru využít zkušební dobu, musí si ji písemně sjednat, a to nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce, příp. v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance. Pouze v takto sjednané zkušební době a v rámci jejích zákonných časových limitů (3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru, případně 6 měsíců po sobě jdoucích ode dne vzniku pracovního poměru u vedoucího zaměstnance) je možné pracovní poměr zrušit ve zkušební době.
Pracovní poměr ve zkušební době může zrušit zaměstnanec i zaměstnavatel, a to z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu. Nejen pro sjednání zkušební doby, ale i pro zrušení pracovního poměru ve zkušební době stanoví zákoník práce písemnou formu. Pracovní poměr pak skončí dnem doručení zrušení, není-li v něm uveden den pozdější.
Pokud zaměstnanec ani zaměstnavatel nevyužijí možnost ukončit pracovní poměr zrušením ve zkušební době, znamená to vlastně, že jimi uzavřený pracovní poměr „na zkoušku“ se mění v pracovní poměr „plnohodnotný“ a že jeho ukončení v budoucnu nebude pro strany pracovního poměru tak snadné jako během zkušební doby.