V úžasu jsem sledovala zahájení Letních olympijských her v Londýně. Tisíce dobrovolníků předvedlo s hereckým umem a s nadšením živý obraz z krásné i těžké doby historie Anglie. Připomněla se doba, kdy ženy mohly začít volit a kdy vznikly odbory. V té chvíli jsem se ptala: Je to opravdu Anglie? Kdyby se něco takového objevilo v naší malé střediskové, bylo by to okamžitě označeno jako politická propaganda jedné strany, ne oslava vstupu sociální inteligence, kroků k rovnosti pohlaví a počátků sociálního dialogu.
Nešlo zadržet dojetí, když plochu zaplnily postýlky s dětskými pacienty, opravdu pacienty, nikoliv najatými herci, a poměrně dlouhý čas se věnoval oslavě toho, že v Británii mají lidé široce dostupnou zdravotní péči. A je to pro ně vymoženost, kterou se v tu chvíli chlubili celému světu. Kdyby se za několik let opravdu konala uvažovaná pražská olympiáda, co bychom na ní mohli ukazovat my?
Sportovci nastoupili do arény za bubnování vesele, česká delegace hrdě v holínkách, ve kterých se nohy pařily jen lehce. Mimochodem, bylo dobré sledovat reakce na obutí. Prý se veřejnost rozdělila. Někdo to viděl jako super nápad k anglickému počasí, takové popíchnutí ve stylu našeho evropského předsednictví, jak to komusi osladíme. Někdo to označil jako nevhodný módní doplněk. Já to viděla jako žertovný doplněk, který ukazuje světu, že my máme pěkně zabláceno a zanešeno.
Každé olympijské hry se řeší, kdo a jak zapálí oheň, tak Londýn, to bylo něco. Předání olympijského ohně mladým zástupcům sportovců, kteří zapálili kalichy všech 204 účastnických zemí a společné zapálení, to byl silný zážitek. Pocit krásy, solidarity mi zkazil jeden český komentátor s typicky českým pohledem. Bylo to tak, aby se nehádali. Měla jsem vztek. Proč jednou, sakra, neuznáme, nebo alespoň chvíli nevěříme, že kdosi může mít i čistou duši? Že je někde sociální pohled?
Ještě jednu větu na závěr: V Londýně mají poprvé v historii her všechny účastnické státy ve svých týmech i ženy.
V plném proudu byly hry olympijské, ale neměli bychom zapomínat na náš malý český sprostý politický rybníček s jeho hrami.
Již před naším letopočtem filosofové sdělili, že moc přináší člověku mnohá potěšení, ale čisté ruce mezi nimi bývají zřídka, což nám politici potvrzují denně.
Koncem července zasedala naše politická elita, abych se, a celá veřejnost, v přímém přenosu ze stánku politického výkvětu dozvěděla, který z poslanců VV byl druhým poslancem a ministrem financí označen Čů….em. A to prosím nebylo po 22 hodině večerní. Tyto hry navazovaly na telefony – netelefony politiků, policistů k vyšetřování poslankyně, bývalé místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Premiér zakázal telefony politiků vyšetřovatelům, ani dobrý den si nesmí říkat, tak nevím, jestli ho telefoničtí operátoři nebudou žalovat, že jim kazí obchody a způsobuje finanční ztráty.
Jak nazvat politickou elitu, kterou jsme si zvolili, které jsme dali do rukou moc nad našimi životy? Oni si názvy mezi sebou dávají sami, jejich kultura chování je otřesná. Je to hra, nebo už trapná žalostná skutečnost? Je to zastírání kroků, které dělají bez souhlasu voličů?
Mezi pomalé, důsledné kroky proti veřejným službám si můžeme zařadit například transformaci, změny, rušení nemocnic. Oslovili jsme všechny účastníky hry nazvané optimalizace lůžkového fondu s dotazem, které nemocnice mají jistotu bytí, které ještě ne a které mají jistotu, že nebudou. Pomalu chodí odpovědi, ale konkrétní odpověď z nich nevyčtete, jedná se, jsou to malé kosmetické úpravy, sledujte naše stránky, to jsou citace z odpovědí.
Zaměstnavatelé realizují nápady, které jdou proti úrovni veřejných služeb. Přeřazují zaměstnance na méně kvalifikovanou práci, přeřazují sestry na pozice asistentů bez ohledu na to, zda mají k těmto pozicím způsobilost, beze změn náplně práce, dělají to údajně z finančních důvodů. Jestli toto ty nemocnice spasí, tak je opravdu problém v manažerském řízení. Myslím si, že jde také o hru s názvem: Jak vyděsit lidi, postrašit propouštěním, zavřením nemocnice.
Na závěr chybí zmínit také hry nás odborářů, ale to si nechám na odborové konference. Podle posledních průzkumů nám věří polovina Čechů, zabojujme i za tu druhou.
Přijeďte na krajské konference, vyšlete své zástupce!
Jsme v době zlomu. V terminologii her by to znělo jasně: chceme vyhrát, remizovat, nebo prohrát?