Logická odpověď: „Prací“. „Přece nenaplněnými sliby voličům!“, glosuje pochybovačně zklamaný volič. „Kšefty!“, přidává nejeden politický znalec. Nebojte se, čtenáři, nespletli jste se, čtete časopis web odborového svazu, nikoliv politickou glosou v místním periodiku. Jen tak rozmýšlím nad nadcházejícími volbami. I když volby do parlamentu vypuknou až na podzim, už nyní jsou zaplněna naše média představováním těch „dobrých“ nebo naopak těch „špatných“, které bychom volit neměli.
Nejsem v politickém životě příliš zběhlá. Přesto dva roky v zastupitelstvu statutárního města Prostějova za stranu KDU-ČSL, práce v dalších funkcích či životní zkušenosti jen potvrzují mé heslo. Není jednoduché nadchnout lidi pro společnou věc. Jakou?
To záleží na úhlu pohledu. Jsem stále překvapena naší voličskou naivitou. Kolik stran včetně těch nových či uskupení bylo voleno a světe div se: bylo, je a bude to stále o lidech. Mnohé zpočátku vypadající slibné politické strany či spolky vyšuměly jak zvětralé víno. Jiné naopak překvapily změnou ve vedeních či novým programem, názvem… Fascinují mne lidé a omlouvám se, že nebudu konkrétní, ale určitě každý ve svém okolí takové osoby znáte, které nazýváme politické mrtvoly někdy až politické zombie. Zjevují za naprosto nevyjasněných příčin v ten pravý čas, na pravém místě, aby hnuly radikálně onou vrtkavou pákou místních, krajských nebo celorepublikových a eventuálně až světových dějin. Nerada bych, aby měl čtenář pocit, že snad politikům jejich práci závidím, ne zůstávám tu v klidu, někdy naopak ve varu stát v údivu, zda je to vůbec možné?! Je.
Tuhle se mi kamarád svěřil, že by šel k volbám, ale koho volit. Zapeklitá otázka. Voliče je třeba před volbami získat a po volbách po nás potopa? Možná je to i chyba nás voličů, že se nezvedneme ze židlí a nejdeme za svými poslanci, senátory, zastupiteli, které jsme volili. I když znám i takové lidi, kteří to dělají a své vyvolené navštěvují a je to dobře. Politici by měli znát zpětnou vazbu ke svým rozhodnutím.
Mám zkušenost, že ukážete-li, že něco umíte a tato informace se rozšíří, jste oslovováni všemi a čeká se tu menší, tu větší zapojení. Ten, kdo neumí naplnit voliče nadějí a pak odkráčet se slovy nejde to z toho a onoho důvodu, často končí na práškách či v péči zdravotníků. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Můj otec říkával v době sametové revoluce: „Sundej si trikoloru z copů a nelítej k oblakům, ti lidé, kteří tam jsou teď, tam budou zase.“ Žádné novům to není. Můžeme se domnívat, že generace našich dětí nebo jejich dětí bude vést vesnice, města, kraje, státy, svět jinak?
To nevím. Co vím, je, že být politikem při všech výhradách plusů i mínusů, to chce opravdu mít pevné nervy a mít na to žaludek. Vždyť kdo se v dějinách odvážil náčelníkovi nebo šamanovi rodu odporovat, byl označen a smeten a totéž se děje století další. Můžeme na tato témata točit filmy, číst knihy, ale řešení těžko najít. Naděje umírá poslední a když je dobře na zámku, mělo by být dobře i v podzámčí. A naopak, ne?
Pěkné jaro a kéž podzimní vložení hlasu do urny nebude naším posledním vyjádřením se ke stavu naší politické scény.