Zvoní telefon… Zvedám ho. „Co se děje?“ ptají se kolegyně. Odpovídám: „Budeme mít příjem, těžké polytrauma, skok z domu. Je na tom špatně, nestabilní. Já si ho vezmu.“ V ten moment jako sehraný tým zkušených sester už víme co dělat. Je nám jasné, že se dlouho nezastavíme. Na boxu zapínám všechny přístroje, dýchací přístroj, monitor atd. Chystám infuze a další potřebné věci. Do velkých stříkaček ředím léky na udržení oběhu, na spaní a dále se uvidí dle ordinace. Na stolek si chystám, zatím jen ve sterilních balíčcích, pomůcky k zajištění centrálního a arteriálního katetru. Snažím se být dopředu připravená. „Už jedou!“ volá kolegyně… A hned telefonuje lékaři.
S pacientem přijíždějí kolegové z urgentního příjmu. Celý tým je u příjmu a zjišťujeme, že je to mladá žena. Pobitá až hrůza. Vlasy krvavé, četné rány na těle, oděrky, zlomeniny a vnitřní zranění. Na kůži pouliční špína z pádu. Nohy polámané tak, že by se daly otočit naopak. Snad se nám ji povede zachránit. Hlavou mi bleskne myšlenka: „Jaké zoufalství či bolest ji donutila k tomuto činu?“ Dozvídám se, že je psychiatrickým pacientem, schizofrenie.
„Aha, slavná to reforma v psychiatrii,“ pomyslím si.
Rychle a co nejopatrněji překládáme pacientku na postel. Bílá, čistá postel je v mžiku špinavá od krve. Okamžitě napojuji pacientku na monitor a další přístroje a nasazuji léky. Je nestabilní, má nízký tlak a tachykardii.
Lékař ordinuje: „Ihned odběry, podat léky, objednat krevní konzervy, nachystat k zajištění katétrů.“ Kolegyně mi pomáhají, jinak by to nešlo zvládnout. Čas běží a jde o život!
K mému druhému pacientovi nemám šanci jít. Ještě že je v umělém spánku a nic akutně nepotřebuje. Plním ordinace, asistuji lékaři v zajišťování vstupů a kontroluji neustále životní funkce na monitoru, ředím další a další léky, podávám transfuze. Minuty utíkají a stav pacientky se vyvíjí. Natahuji stříkačku a přijde chvilka zamyšlení. Jsem už vcelku unavená. Včera dvanáctka, zítra dvanáctka. A to mám ještě večer vařit pro rodinu a dělat úkoly s dětmi. To tedy nevím, jestli zvládnu. Ale budu muset!
Zase se soustředím na práci. Po zajištění vstupů je nutné pacientku upravit a dát jí čisté, suché prádlo. V týmu tří sester ji čistíme a opatrně nakláníme, měníme prádlo. Najednou arytmie, volám lékaře. Budeme muset zahájit resuscitaci? Podávám léky dle ordinace. Zatím jsme to zvládli, ale stále je nestabilní. Lékař opětovně pacientku vyšetřuje a objednává konsilia od dalších specialistů. Po čtyřech hodinách kontinuální práce předávám pacientku na operační sál, krvácení v dutině břišní.
Vracím se na oddělení a na minutku si sedám a piju. Tak to byl zase adrenalin. Ale právě proto mám tuhle práci ráda. Dělám něco smysluplného. Zarazím se, protože smysluplnost končí. Musím přejít na papíry a vše zapsat, na nic nezapomenout. Kolegyně mi část papírové práce udělaly, ale i přesto rutinně vypisuji další a další papíry. Zhruba na 40 minut se ze mě stává sekretářka. “ Všude razítka, nezapomeň,“ říkám si. V zápalu boje s papíry mi najednou bleskne hlavou, že dcerka potřebuje na zítřek do školy koupit nějaké pomůcky. Po práci musím ještě do obchodu, ach jo. To je doslova třídenní maratón. Vypisuji šokový záznam a má soustředěnost je nízká. Vzpomínám, co jsme všechno pacientce podaly, co udělaly, jaké vstupy zajistily, jaké vyšetření provedly atd.
Pracovní doba se chýlí ke konci a já mám ještě spoustu práce. Musím jít umýt a obstarat druhého pacienta. Z práce odcházím o půl hodiny později a strašně vyčerpaná. Říkám si, jak dlouho takovou práci může člověk vydržet?
Druhý den ráno zpátky na oddělení. Cítím se strašně unavená, zívám a chce se mi spát. Probuzení přijde vzápětí formou kritiky od staniční sestry. „Jak to, že nemáš razítka u včerejšího příjmu? Nevypsala jsi přístroje! Nemáš správně zaznačené ošetřovatelské diagnózy! Máš vypsaný ten dotazník, co jsem ti včera dala? Už ses naučila ta nová nařízení? Nezapomeň, že bude audit. Školení už máš v počítači udělané? Hledím a nemám slov, je mi hrozně. Takže není důležité, jak vypadá pacientka, ale jak vypadají papíry! Na co se tady člověk snaží? Uznání se nedočká. Papíry nade vše. Chápu, pro pojišťovnu je důležité, aby bylo vše v papírech tak, jak má být. V duchu křičím: „Ale já jsem studovala zdravotní školu a ne ekonomii. Já jsem se učila anatomii, pomáhat lidem od bolesti, pečovat o ně, tišit jejich utrpení a být empatická.“ Na konci smrště mých nedostatků mi staniční ještě podotkne: „A to volno pozítří mít určitě nebudeš, nejde to.“
Říkám si, že 20 let ve zdravotnictví asi už stačilo. Došla síla a trpělivost. Neustále nás nadřízení (staniční, vrchní sestra nebo náměstci) deptají svými výmysly, nařízeními, která stejně za pár měsíců už neplatí. Vůbec jim nejde o uzdravení a spokojenost pacientů, ale o produkci a návratnost. Zdravotnictví je už byznys. Copak je vůbec možné vydělávat na nemoci? Je mi z toho úzko. Ale takový už je systém.
Dopoledne v práci přežívám bez zájmu. Všichni pracujeme bez zastavení. Ranní hygieny, příjmy, propouštění, vyšetření pacienta s lůžkem mimo oddělení, vizity, ordinace. Během dne se dozvídám, že další kolegyně dává výpověď. Nadřízený jí neumožnil dlouhodobou úpravu směn (otočit dlouhý a krátký týden) a ona tak není schopná postarat se o tři děti. Z jiného oddělení zase nechali nadřízení odejít sestru, protože jí neumožnili na měsíc, než si udělá řidičák, upravit směny tak, aby mohla dojíždět autobusem. Jednalo se o 15 minut pozdějšího příchodu. S kolegyní to probíráme a nechápeme. O co těm manažerům jde? Oni nevědí, že personální situace je krizová? Pořád si musí dokazovat svoji moc?
Rozhovor zaslechne i student na praxi. Kouká, jak jsme neustále v poklusu. To tady máte takhle rušno pořád?“ ptá se. „Ne. Jednou za čas je i klid. Ale teď, co je nás málo, je to horší.“ Student se zamyslí… Byla to skvělá reklama, jak získat nového zaměstnance, říkám si v duchu. Myslím si, že ten ve zdravotnictví nezůstane. Většina věcí ho spíše odradila než nadchla. Je to pro něj těžká a neohodnocená práce. Neohodnocená jak finančně, tak společensky.
Vážení, tento článek jsem napsala formou vyprávění pro lepší vykreslení jednoho z důvodů personální krize. Dlouho jsem přemýšlela, jestli jej napsat, ale vzhledem k situaci ve zdravotnictví si myslím, že to rozhodně nebude zbytečné. Neustále poslouchám, jak si zdravotníci-kolegové stěžují na své nadřízené a jimi vytvořené pracovní podmínky. Následkem toho jsou někdy podávány zcela zbytečné výpovědi, kdy důvodem nejsou pouze finance. Asi většina z vás by mohla také vyprávět o podobných situacích i z jiných oborů.
Při práci zdravotníků již na další adrenalin a stres, formou direktivního a arogantního přístupu nadřízeného, není prostor. Snad i proto někteří odcházejí mimo zdravotnictví. Mám pocit, že manažeři působící ve své funkci dlouho už mají před očima jen své papíry a ekonomické tabulky, které jim brání být kolegiální. Neustálý tlak z vedení nemocnic a strach o své místo z nich dělá manažery, kteří nevedou svůj tým, ale jen plní rozkazy.