Vážené kolegyně a kolegové, začnu trochu netradičně příběhem a vrátím se na začátek prázdnin. Po dovolené jsem se vrhla do práce. Věnovala se našim seniorům, vyřizovala administrativu a spoustu telefonátů. Většina z nich se nesla v duchu: Máte volné místo? Jaká je čekací doba na umístění žadatelů? My už péči nezvládáme…
Ve středu, když se projednávalo vyslovení důvěry vládě, mě doslova uzemnil jeden telefonát. Příbuzná žadatele se mě po představení ihned zeptala na volné místo. Po mé záporné odpovědi, reagovala slovy: „To snad není možné, co s těmi lidmi děláte?“ Jen jsem polkla a zmohla jsem se na odpověď: „Staráme se, pečujeme a ošetřujeme.“ Po té byl rozhovor brzy ukončen a ve mně zůstal smutek z toho, kam to přivede lidi, co dokáží říci, aby vyvinuli tlak na umístění svých blízkých.
Telefonické rozhovory tohoto typu znají asi všechny sociální pracovnice ve všech pobytových zařízeních sociálních služeb. V terénu chybí pečovatelské a asistenční služby, především na venkově. Staří lidé, než se dostanou do pobytové služby, putují z jednoho zdravotnického zařízení do druhého a čekají. Je zbytečné popisovat, že přesuny starým lidem nepřinášejí nic dobrého, to všichni víme.
Očekávala jsem, s čím přijde nová vláda, a doslova jsem hltala programové prohlášení vlády v sociální oblasti. Vláda chce prosazovat návrat úcty a respektu ke stáří, chce novelu důchodového pojištění, chce podpořit paliativní a hospicovou péči, chce řešit zdravotně sociální pomezí. To vše je pozitivní, že si vláda uvědomuje tuto problematiku.
Vzpomínám si, co mi dalo práce v Poslanecké sněmovně dostat k jednacímu stolu zdravotní a sociální výbor a nastolit problematiku zdravotně sociálního pomezí. A jsem ráda, že se v této problematice bude pokračovat. Potěšující je, že si vláda všimla ohodnocení pracovníků v sociálních službách a doufám, že bude této oblasti věnovaná náležitá pozornost, aby jednou, až budou tyto služby potřebovat nynější zaměstnanci, aby na ty služby ze svého důchodu vůbec měli.
Co mě velmi zklamalo, je přístup k tvorbě sítě sociálních služeb, žádná zmínka o investicích a programech na výstavbu pobytových zařízení. Klade se důraz pouze na služby v terénu, což je důležité, ale není to všespasitelné. Lidé se dožívají vyššího věku, ale potřebují velikou dávku péče o svoji osobu. Rodiny jsou mnohdy na pokraji sil a nezvládají náročnou péči o své blízké. V České republice chybějí lůžka v pobytových zařízeních a chybí terénní služby. Umím si představit rozvoj sociálních služeb v rámci pobytových služeb o rozšíření o pečovatelské a asistenční služby v terénu. Vše pod jednou střechou, možná sny, spíše tvrdá každodenní realita, která mě k tomu vede.
Soukromá zařízení, která se staví, jsou opravdu jen pro bohaté seniory. Denně se setkáváme s tím, že lidé na to prostě nemají a nezbývá jim než čekat, až se uvolní místo ve státní pobytové službě. To možná vede lidi k zoufalému jednání, že dokáží říci do telefonu i takové věci, které jsem popsala v úvodu tohoto článku.
Možná si řada z vás řekne, to nepatří do odborového Bulletinu, a odpověď na tuto otázku je jednoduchá. Za pár let budeme v situaci, že budeme sociální služby potřebovat všichni. Měli bychom vyvinout tlak, abychom zajistili dostupné služby v terénu a dostatek míst v pobytových zařízeních. Musíme společně upozorňovat na tuto problematiku, protože vzhledem k narůstajícímu počtu seniorů to je už dnes veliký problém. My se s tím každodenně setkáváme při své práci v pobytových zařízeních.
Sociální služby se musí rozvíjet a budovat a to bude stát nemalé finanční prostředky. Budeme potřebovat nejen budovy, vybavení, ale i kvalitní personál, který musí být společensky ohodnocen a zaplacen za svoji kvalitní práci ve prospěch seniorů a zdravotně postižených osob.
Vážená vládo, vážený pane premiére a paní ministryně práce a sociálních věcí, pokud svá slova v programovém prohlášení o možných změnách v sociálních službách míníte opravdově, jednejte rychle a myslete tak trochu i na sebe, i vy je budete potřebovat.