Na posledním jednání sekce nelékařských zdravotnických pracovníků se v diskusi opět objevilo téma přesčasové práce v nemocnicích. Konkrétně jejího ne/proplácení, převádění do dalších měsíců nebo dokonce upisování. Toto téma se opakovaně objevuje jako bolestivý, a pro někoho téměř neřešitelný problém, i při mnoha jiných příležitostech. Paradoxně největším problémem v tomto případě není neznalost našich práv, ale neochota nebo strach o ně bojovat. Možná i rezignace ještě dříve, než to zkusíte.
Známé pořekadlo říká: „kde není žalobce, tam není soudce“ a v tomto případě ho zaměstnavatelé hojně využívají. Přesto stačí tak málo – trvat na dodržování zákonů. Věřte, jde to!
I po mnoha právních výkladech, a z mého pohledu také jednoznačné definici přesčasové práce v zákoníku práce, se i dnes najdou zaměstnanci, kteří věří, že nemají nárok na proplacení přesčasové práce okamžitě po skončení měsíce, ale že musí vyčkat tři měsíce a doufat, že jim do té doby vedoucí pracovník následným rozpisem směn přesčasové hodiny opět nevynuluje. Vzhledem k možnosti pouhé ústní dohody o převodu přesčasových hodin je mlčení a nepožadování proplacení přesčasů bráno za souhlas.
Přitom stačí jen vyznačit v odevzdaném výkazu práce, že žádáte o proplacení přesčasů. Můžete se rozhodnout třeba jen pro část hodin. Zaměstnavatel nemá právo proplacení odmítnout. A pokud to zkusí, je na odborové organizaci, aby jednala, pohrozila právními kroky a upozornila ho na porušování zákoníku práce. Ten naprosto jednoznačně říká, že právo každého zaměstnance je v první řadě na finanční plnění a teprve po vzájemné dohodě může dojít k převodu přesčasových hodin do dalšího období. Výjimku tvoří pouze přesčas za svátek.
Existuje ale ještě větší skupina zaměstnanců, kteří svá práva znají a pouze pro klid s nadřízenými, případně z jiné obavy, „dobrovolně“ přistupují na převádění, neproplácení a někde výjimečně dokonce i k nulování přesčasových hodin bez náhrady. Ano, setkala jsem se i s případy, kdy zaměstnanec nečerpal ani náhradní volno a přesčasů se vzdal.
Dalším častým jevem, který se objevuje v mnoha zdravotnických zařízeních, je snižování objemu přesčasové práce ještě během měsíce, kdy vznikla, a to prostřednictvím rušení plánovaných směn z důvodu nižší obložnosti oddělení. I v tomto případě postupuje zaměstnavatel protiprávně! Pokud nedojde ke vzájemné dohodě, že zaměstnanec s takovým zrušením souhlasí (bude čerpat náhradní volno), je nutné tuto změnu v rozpisu směn oznámit zaměstnanci minimálně dva týdny předem. V této době samozřejmě nikdo neví, jaká bude obložnost, a tyto praktiky se pak stávají nereálnými.
Pamatujte, zaměstnanec má právo požadovat zachování plánované směny, případně zůstat na pracovišti celou pracovní dobu v případě, kdy je dokonce po nástupu do zaměstnání s ohledem na aktuální situaci na oddělení posílán obratem domů. V situaci malé obložnosti jde o překážku na straně zaměstnavatele. Ten může zaměstnance poslat domů s odůvodněním, že pro něj nemá práci, ale s nárokem na mzdu/plat za tyto hodiny. V praxi se to nejspíš nestane a ten, kdo se bude intenzivně bránit, zůstane nakonec na pracovišti.
Teoreticky může také zaměstnavatel převést zaměstnance na tuto jednu směnu na jiné pracoviště na výpomoc, ale jde spíš o strašení zaměstnavatelů než reálnou hrozbu. Jiná pracoviště v daný moment mají také dostatečný počet pracovníků ve směně a každé oddělení je natolik specifické, že záměna například sestry na jeden den je spíše přítěží pro dohled a zaučování než pomocí.
Asi si říkáte, že je to krásná teorie, ale v praxi neprosaditelná. V nemocnici, kde pracuji, k některým výše popsaným nešvarům docházelo také. Vše se vždy skrývalo pod dobrovolný ústní souhlas nebo se spoléhalo na to, že zaměstnanci neznají svá práva. Dokonce byl některými vedoucími pracovníky překrucován účelově zákoník práce poté, co odbory přesné definice týkající se proplácení přesčasové práce vložily do textu kolektivní smlouvy a vyvěsily na vědomí po celé nemocnici.
Naše odborová organizace téměř dva roky bojovala za postupné vymýcení těchto nešvarů. Nebylo to snadné, ale povedlo se! Dnes se nikomu směny neruší, přesčasové hodiny se už dva roky proplácejí přesně tak, jak si každý vyznačí ve výkazu práce…
Zkuste to také! Možná se to nepodaří na první ani druhý pokus. Určitě nastane mnoho konfliktních jednání se zaměstnavatelem a setkáte se s velkým odporem vedoucích pracovníků jednotlivých oddělení, ale za výsledek to stojí! Důležité je ovšem přesvědčit zaměstnance, že o svá práva musí bojovat. Odbory nemohou změnit nic, pokud všichni budou mlčet, schovávat se za anonymitu a oficiálně žádnou stížnost nepodají. Zákon je přece na naší straně, tak toho využijme a nedejme se zneužívat!