Poslední dny a týdny na odborovém svazu řešíme odměny pro všechny zdravotníky a další zaměstnance pobytových lůžkových zařízení. Bohužel nenacházíme podporu u ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, který si stále vede svou, že odměny ano, ale jen pro zdravotníky, kteří se starali o pacienty s COVID onemocněním. Mohli bychom dlouho polemizovat o jeho názoru a přístupu, ale všichni víme, že je to ministr, který je sice na pozici ministra zdravotnictví, ale zdravotníci jsou mu na hony vzdálení. Mohli bychom přemýšlet, proč to tak je. Příčinou nejspíš bude, že nikdy nevyzkoušel nést zodpovědnost zdravotníka za život člověka.
O mnohém vypovídá například to, že na podporu odměn pro všechny zaměstnance všech nemocnic se ozvali odboráři ze zdravotnických záchranných služeb všech krajů. Oni totiž, na rozdíl od ministra, vědí, jak to v nemocnicích chodí a jak náročná tam byla práce v tomto vypjatém období.
Odměny si zaslouží všichni zaměstnanci nemocnic. Měly by to být odměny transparentní a v důstojné výši, která ohodnotí jejich nasazení nejen při péči o COVID pacienty, ale i při péči o ostatní pacienty. Odborový svaz požaduje odměny pro všechny zaměstnance, protože pracovní nasazení všech bylo nevídané. Řada týmů byla oslabena o kolegyně a kolegy starající se o své děti, kolegy, kteří museli zůstat doma v karanténě, nebo kteří dokonce onemocněli COVID-19.
Nestačí jen tleskat a nechat zvonit zvony, ale měli bychom všichni svým tlakem a názorem přispět k tomu, aby všichni zdravotníci a ostatní zaměstnanci nemocnic byli adekvátně finančně oceněni.
Život v naší zemi se na mnoha místech zastavil, ale byly oblasti, ve kterých museli zaměstnanci přijít do práce a odvést i za velmi ztížených podmínek svou práci na výbornou. Za to jim přináleží odměna.
Mezi našimi odboráři se zvedla vlna solidarity a sounáležitosti a ve svých nahrávkách a videích oslovují premiéra této země, aby konal, když jeho ministr zdravotnictví v jeho vládě nekoná, a aby zajistil odměny zaměstnancům nemocnic. Jednotlivé nahrávky zasíláme premiérovi, aby viděl, co se opravdu děje v terénu, aby viděl a slyšel na vlastní uši, kam vedou kroky jeho ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha.
Dovolila jsem si jednu nahrávku, kterou nám pro premiéra zaslala Lenka Bazalová z opavské nemocnice, přepsat a s jejím svolením tak přiblížit, jaký život žili zaměstnanci v nemocnicích v době pandemie COVID-19.
Přepis nahrávky pro premiéra Andreje Babiše
Vážený pane premiére, ráda bych vám popsala, jak to v nemocnicích chodí, a trošku vysvětlila, proč si mimořádné odměny zaslouží lidé pracující nejen na COVID jednotkách.
V době, kdy pandemie začínala, jsme byli všichni postaveni před neznámou situaci, nikdo z nás v té době vůbec netušil, jestli se u nás nestane to co v Itálii. Přes to, že jsme si měli vyčerpat staré dovolené nejpozději v březnu, byl ze dne na den vydán zákaz čerpání dovolené. Rozpis směn se nám změnil tak, že jsme byli rozděleni do skupin, které se nesmí potkávat, a v práci jsme byli ob den. Ranní dvanáct, volno, noční dvanáct volno, ranní dvanáct volno atd. Celé tři měsíce. Do práce, z práce, bez jakékoliv osobního volna, protože, řekněme si narovinu, volno po noční není volnem, když přes den spíte a následující den jdete zas na denní dvanáctku.
Naše vrchní zázračně sehnala ochranné obleky a my jsme v rychlosti natáčeli vlastní instruktážní videa, jak se do nich obléci, ale hlavně, jak se z nich bezpečně vysvléci.
Pracuji na ARU již 24 let a musím říci, že takové obavy o zdraví jsme do teď neměli. Přes to jsem byla já úplně první, kdo se přihlásil, že půjdu k nakaženému, protože žiju sama, nemám doma děti a nemám doma rodiče. Ušetřila jsem kolegyně, které se bály, a šla jsem na infekční JIP, protože naše ARO nebylo určené k péči o nemocné s COVID v kritickém stavu.
Ti se přijímali na infekční JIPku, kde do nedávna měli lidi s encefalitidami, s průjmy a v podstatě nemají vůbec s pečováním o lidi v kritickém stavu zkušenost. My z ARA jsme tam chodili po celé tři měsíce je zajištovat.
Tím se rozumí zajištění dýchacích cest, napojení na ventilátor, odsávaní z dýchacích plic, kanilace žilního a arteriálního řečiště, doprovod na rentgen, CT plic, zaléčení pacienta v kritickém stavu a odběry biologického materiálu, stěry na COVID, případně i péči o mrtvého.
V podstatě tři, čtyři, pět hodin v ochranném obleku bez možnosti se jít napít, vyčurat, najíst a vlastně na cizím pracovišti, kde zpočátku nebylo k péči o takové lidi vůbec nic. Protože ARO leží v budově, kde se operuje, probíhají porody, tak se improvizovalo na infekční JIPce.
Následně se vyčlenila budova interny a interní JIP pro COVID pacienty v případě, že jejich počet vzroste na dva až tři na ventilátoru. Interna se přestěhovala na budovu chirurgie.
My jsme se každý den střídali na infekční JIP a u toho přijímali od rychlé záchranné služby na ARO suspektní pacienty, ke kterým jsme přistupovali úplně stejně, jako kdyby byli nakaženi a s veškerou opatrností, aby nedošlo k případnému přenosu zase na ostatní pacienty, kteří u nás leželi už předtím.
Každý po takových kontaktech s nemocnými měl strach jít domů ke svým dětem a blízkým, dokud neznal výsledky testů těch pacientů.
Převáželi jsme pacienty na ventilátorech do jiné budovy na CT plic, CT mozku, na rentgen, kde se vlastně aktivoval další tým jiného pracoviště, tým radiologů, kteří zase také museli použít ochranné obleky. Po té se muselo všechno vydezinfikovat dekontaminovat sanitu, přístroje. Potom, když v naší nemocnici došlo k nakažení personálu chirurgie a sanitek, museli jsme na testy, protože jsme byli s nimi v kontaktu, jelikož s nimi úzce spolupracujeme už několik let. Převážíme pacienty po celém areálu nemocnice.
To vše jsme dělali s vědomím, že kdo jiný, než my, protože je to naše práce a všichni na nás spoléhají, že to zvládneme. Jen díky nasazení skutečně všech článků v nemocnici od sanitáře, uklízeček, ti dekontaminovali použité pomůcky, lékařů, radiologů, laborantů, sester se to zvládlo bez tragického příběhu, který se stal v Itálii, Španělsku anebo teď v Americe.
Díky rouškám, na které nedám dopustit, nedošlo k přetížení našeho systému a v podstatě došlo k zastavení šíření této nemoci.
Dnes už jsme připraveni, víme, s čím pracujeme, a víme, jak se chránit. A tahle situace nás jen posílila jako tým. Jeden bez druhého nejsme nic. Lékař bez sestry, sestra bez sanitářky a uklízečky. Naše ARO nebylo COVID jednotkou typickou, jak vy vlastně uvádíte, že to jsou lidi v první linii.
Přes to jsme byli jediní, kdo se dokázali o takové pacienty starat. Takových pracovišť je po celé nemocnici spousta, přijímali se lidé na chirurgických, interních, neurologických ambulancích a vlastně všichni byli bráni jako suspektní pacienti.
Nemůžete to vidět jenom černě a bíle. Děkuji vám. Lenka Bazalová