Přicházím do práce, přede mnou nějaký mladík. Rád bych se vám představil, jmenuji se Mirek Votruba, no jo, já jsem Honza, jsi tu jako řidič, nebo záchranář, záchranář, tak fajn. Další nový, mladý kolega, hmm není mi moc sympatický a to jméno se budu učit zase měsíc. Ti bažanti jsou nějak moc sebevědomí, my byli jiní, uctivější, poslouchali jsme starší zkušenější mazáky. Zas nám bude vedoucí předhazovat jejich rychlost, snaživost a nižší finanční náročnost. Chce nás přimět k větší pracovitosti, nebo k obavě ze ztráty zaměstnání? Copak nevidí, že to vede jen k narušování vztahů na pracovišti?
My jsme také přicházeli na místa starších, unavených, odcházejících kolegů, také jsme nebyli vždy vřele přijímáni, ale pokud jsme vydrželi, mohli jsme se od nich mnohé naučit. Teď na stará kolena zjišťuji, že se mohu učit i od mladých.
Pro nás byla práce jednou z nejdůležitějších věcí v životě, měla pro nás být smyslem života, trávili jsme v ní většinu času, nejlépe zadarmo. Ve volném čase se scházeli s bližšími i vzdálenějšími kolegy na různých akcích organizovaných vedením i samotnými zaměstnanci. Práce bylo dost, byla samozřejmost i povinnost pracovat a mnohdy nám skutečně přinášela naplnění našich potřeb.
Dnes je práce pro mladé prostředkem k získání peněz na různé aktivity a zábavu, na které potřebují dostatek času, a proto chtějí v práci být jen krátkou dobu. Mohou více cestovat, poznávat jiné země, seznamovat se z jejich kulturou. Jsou více v pohodě, zodpovědnost u nich nebývá na prvním místě a komunikace s cizinci jim většinou nečiní problémy. I když mě někdy štvou a snažím se je usměrňovat, přesto mi jsou jejich životní postoje sympatické. To my jsme byli mnohdy hloupě zneužíváni a zastrašováni. Práce není největší hodnotou v životě!!!
Nedávno jsem byl na jednání zdravotního výboru Olomouckého kraje. Paní ředitelka akciové nemocnice hovořila o jejím provozu a aktuálních problémech. Stejně jako ve většině ostatních zdravotnických a sociálních zařízeních se potýká s nedostatkem personálu. Přestože je výše příjmu pro zaměstnance důležitá, nedostačuje k řešení personální krize. Jak řekla paní ředitelka, přidáváme sestrám peníze a ony si následně sníží pracovní úvazek. Lékařky dnes raději tráví více času s dětmi na mateřské dovolené bez ohledu na kariéru. Moje kamarádka z nemocnice říká, že si teď na nedostatek peněz nemůže stěžovat, vždyť nemá ani čas na jejich utrácení. Ano, nejvíce ji trápí málo volna, je přepracovaná, na oddělení mají stále nedostatek zaměstnanců.
Už tradičně se v září scházejí odboráři z celé země a z různých oborů činnosti na mítinku s názvem Konec levné práce. Jedná se o velmi úspěšnou akci, která je povzbuzením pro naši odborovou činnost. Hlavním účelem je snaha o vyjednání vyšších příjmů pro všechny zaměstnance, nejen odborově organizované (co bychom pro ty naše chudáky, kteří nemají na členské příspěvky a mohli by si členstvím v odborech zkomplikovat kariéru, neudělali). Dalším tématem mítinku je zkracování pracovní doby a modernizace výroby například zaváděním robotů do výroby.
A tady vidím cestu k řešení personální krize na našich pracovištích. Kdyby roboti nahradili pracovníky při činnostech mnohdy nedůstojných 21. století, mohlo by se víc lidí přesunout do služeb. Pokud by došlo k rozumnému zdanění robotické práce, pokud by rostla produktivita a kvalita průmyslové výroby, přineslo by to dostatek finančních prostředků k zaplacení více pracovníků v oborech, které zastupujeme. Dostatek zaměstnanců, kratší pracovní doba, slušné finanční ohodnocení povedou jistě k vyřešení personální krize.
Nový pohled na svět je tím, co jsem se od mladých naučil. V současné době není potřeba si ničit fyzické a psychické zdraví prací, je především prostředkem k získání financí k zajištění naší existence a různých osobních zájmů. Pokud budeme mít více síly k jejímu vykonávání, budeme větším přínosem pro naše klienty, a navíc nám přinese uspokojení. S úctou k lidem a jejich práci Jan Zatloukal
Jan Zatloukal – vizitka
V roce 1989 jsem nastoupil do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde jsem pracoval nejprve jako sanitář a později, po absolvování zdravotnické školy, jako sestra u lůžka na neurologické klinice. Od roku 1993 pracuji na zdravotnické záchranné službě v Olomouci. Zde jsem se podílel na založení odborové organizace v roce 2003. Jsem předsedou naší organizace, předsedou krajské rady, členem výkonné rady a garantem sekce zdravotnických záchranných služeb při odborovém svazu. Pokud mi zůstává volný čas, tak se ho snažím trávit se svou početnou rodinou, mám rád přírodu, hudbu, film a mnoho dalších věcí, které nám zpříjemňují život na této zemi.