V posledních měsících a týdnech jsou v médiích probírány pobytové sociální služby, jejich úroveň, kvalita, personální vybavení a spokojenost seniorů. Popisována jsou hlavně negativa pobytových sociálních služeb. Vyrojili se nespokojení klienti, příbuzní klientů, nedostatek personálu, ale zaznívá i kritika na poskytované služby. Vše odstartovala nešťastná kauza Domova seniorů Slunečnice v Ostravě.
Nesouhlasím s tím, co se tam dělo, ale podle dostupných informací došlo k jasnému pochybení jedinců, vedoucích zaměstnanců, prováděných kontrol a nastavení standardu kvality. Všichni se v pobytových sociálních službách nechovají jako někteří jedinci v domově seniorů Slunečnice. Bohužel po zveřejnění této kauzy jsou v posledních týdnech všichni zaměstnanci v pobytových zařízeních házeni do jednoho pytle s nálepkou, jak špatně pečují o seniory. Skoro žádná média se nezmiňují o dobré praxi v těchto službách.
Už vůbec se nedočtete, jak náročnou práci musí vykonávat pracovníci v přímé péči, jak náročnou práci mají všeobecné sestry, které musí rozhodovat bez lékaře o dalším postupu při zhoršení zdravotního stavu klienta. Jak náročnou práci mají sociální pracovnice při komunikaci s klientem a jeho blízkými příbuznými, kolik dotazů za den zodpoví a jak náročnou administrativu musí vést. Nedočtete se, jak se všichni ostatní zaměstnanci snaží, aby bylo výborně uvařeno, dobře vypráno a vše spraveno.
Nikdo nemá přeci zájem, aby se lidem žilo v pobytových zařízeních špatně. Vymýšlí se zajímavý kulturní program, nabízejí se různorodé aktivizační činnosti. Pamatuji si ze své praxe, když si se mnou klienti povídali a nemohli si vybrat, na jakou aktivitu půjdou odpoledne. Zaměstnanci se snaží, aby klienti pobytových služeb život v zařízeních prožili hezky a spokojeně. Nevylučuji nedostatky, ale ty se musí napravovat.
Patnáctého ledna vyšel na webu Aktuálně.cz rozhovor s Milanem Šveřepou (v letech 2010–2013 stál v čele Národního centra transformace sociálních služeb) s titulkem „Lidé do ústavu nepatří. Sociální služby u nás připomínají kolektivizaci“. Rozhovor je kritikou pobytových služeb a budování dalších „betonových uzavřených ústavů“.
Nevím o žádném zařízení, které by bylo uzavřené před světem, myslím si, že pobytová služba pokročila dál. Otevřenost pobytových služeb veřejnosti a dobrovolníkům je deklarovaná ve standardech kvality. Nikdo není v zařízení držen násilím, klienti mají svá práva a zaměstnanci zachovávají jejich důstojnost. A pokud tomu tak není, měli by nadřízení rázně zakročit a vyvodit důsledky z takového jednání.
Co mě ovšem vyrazilo dech, bylo konstatování Milana Šveřepy: ,,Ve stohlavových zařízeních se klientům často tyká, vstupuje se k nim bez zaklepání a podobně.“ Pokud má pan Šveřepa takové konkrétní podněty, měl by to řešit! Zaměstnanci procházejí dalším vzděláváním, v čele jednotlivých domovů stojí snad erudovaní ředitele a měli by vést své zaměstnance k zachování práv a důstojnosti klientů.
Články tohoto typu nenapomáhají vůbec ke zklidnění situace v pobytových službách, ale spíše vedou k postupné destabilizaci. Možná, kdyby si pan Šveřepa šel sednout na místo sociální pracovnice v některém pobytovém zařízení a denně vyřizoval telefonáty o umístění klientů, změnil by názor na rozvoj pobytových zařízení. Nikdo ze zaměstnanců nikoho zavírat do pobytových zařízení nechce a ani nezavírá. Klienti si podávají žádosti dobrovolně. Že terén není připraven na stárnutí? Že se nerozvíjejí sociální služby? Na to odbory, pane Šveřepo, upozorňují dlouhodobě.
Vidím cestu jinou cestu: všechny organizace, které mají co do činění se sociálními službami, by se měly spojit a hledat cestu k rozvoji sociálních služeb, zajištění dostatku financí pro sociální služby, aby každoročně nebyl vyvíjen tlak na dofinancování sociálních služeb, a to vše ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Hledají se cesty, jak do České republiky dostat zahraniční pracovníky do zdravotnictví a sociálních služeb, ale už nikdo nepřemýšlí o tom, že by se tato práce měla důstojně zaplatit a že by se odměna za ni neměla pohybovat pět tisíc pod průměrnou mzdou v národním hospodářství. Prestiž zaměstnanců v sociálních službách by se měla pozvednout a být společensky uznávaná, protože je nesmírně důležitá a potřebná. Lidé, kteří tam pracují, pracují s nejkřehčími lidmi v naší společnosti. Zaslouží si uznání, poděkování a náležitou odměnu za péči a starost o tyto lidi.
A práce odborových organizací v pobytových zařízení sociálních služeb? Pro mě jsou členové odborových organizací mnohdy hrdinové, protože se velmi často potýkají s těžkou komunikací s řediteli zařízení. Někteří ředitelé systematicky odbory likvidují, minimálně ničím neulehčují život odborové organizaci. Nedodržuje se zákoník práce, zaměstnancům je odebíráno osobní ohodnocení bez udání důvodu, není přiznávaná dodatková dovolená a IV. stupeň zvláštního příplatků.
Mohla bych uvádět další a další případy, které jsme v poslední době řešili nebo teď řešíme. To nepřispívá k firemní kultuře v sociálních službách a vedení sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi. Nepřispívá to ani dobré pověsti sociálních služeb a má to i velký vliv na rozhodování lidí jít do sociálních služeb pracovat. V této oblasti je hodně co zlepšovat.
Možná by více prospělo zklidnit situaci v sociální oblasti, pracovat na novele zákona o sociálních službách, aby byla ve prospěch klientů a zlepšila postavení zaměstnanců v sociálních službách.
Největší hodnotou sociálních služeb je zaměstnanec, který se v kontaktu s klientem nedá ničím nahradit. Udělejme společně vše pro to, aby tam zaměstnanci zůstali a zkvalitňovali sociální služby nejen pro současné klienty, ale i ty budoucí.