Opakovaně jsem slyšela ve veřejných sdělovacích prostředcích názor, že o svoje seniory by se měli postarat jejich rodinní příslušníci. Tato teorie zněla hlavně z úst našich vládních činitelů. Tento trend je rozhodně nezpochybnitelný, pokud mají lidé dobrou vůli, lásku k bližnímu a možnosti, jak situaci vyřešit. Je to jistě nejlepší způsob, jak se o svého seniora postarat a zajistit mu láskyplnou péči.
Nese to však s sebou mnohá úskalí, která dosud, jak se zdá, nejsou jasná. Nejsou jasná ani vládě, ani úřadům, ani zainteresovaným osobám a dokonce ani veřejnosti. Proto jsem si dovolila malou studii několika příkladů v návaznosti na státní finance.
1. Péče o nemohoucího seniora (mluvíme o osobě, která vyžaduje komplexní celodenní péči) není jen záležitostí jedné osoby, ale celé rodiny, kdy jsou její členové fyzicky a duševně připraveni o svého seniora náležitě pečovat a jsou připraveni se vzájemně zastoupit, je-li toho třeba.
2. O takového seniora nemůže pečovat pouze jedna osoba. Osoba pečující celodenně o rodinného příslušníka si musí čas od času odpočinout a nechat se zastoupit osobou jinou. Nemůže-li se vzdálit ani na krátkou dobu, potřebuje další osobu, která pomůže s nákupy a s vedením domácnosti. Divíte se? Možná jste se s takto postiženým člověkem ještě nesetkali, ale mezi námi žijí!
3. Někteří senioři jsou těžce imobilní a upoutaní na lůžko, ale jsou i takoví, kteří jsou pohybliví a fyzicky schopní, nicméně jejich duševní stav fyzické kondici neodpovídá a jejich skutky jsou nepředvídatelné. Nemůžete je jednoduše doma zamknout a jít na nákup, nebo si s někým prostě popovídat. Kdo se s tím nesetkal, nevěřil by…
4. Výjimkou nejsou lidé, kteří žijí sami a nemají žádné přímé příbuzné, nebo dokonce ani vzdálené příbuzné, kteří by k nim měli nějaký citový vztah. Nebo možná i mají „nějaké příbuzné“, ale nejen že nejsou v přímé linii, ale nemají ani žádnou povinnost – a to ani morální, se o seniora důsledně starat. Ale vezměme si osoby, které by se měly a chtěly o takového seniora dobře postarat:
– musí fungovat součinnost celé rodiny.
– musí mít podmínky technického charakteru – jak dostat těžce postiženého člověka do sprchy, polohovatelné lůžko s antidekubitní matrací, častým problémem je umístění bytu v poschodí a podobně. Vše je otázkou peněz v závislosti na stavu ošetřované osoby.
– příbuzný, který se rozhodne o seniora pečovat, musí mít dobrou fyzickou kondici, aby péči zvládl. Pokud pracuje, musí opustit svoje zaměstnání a přes všechny schopnosti, dosud náležitě ohodnocené v pracovním poměru, mu zbude seniorův příspěvek na péči. Ač měl předtím zaměstnání, stává se nezaměstnaným (odejde ze zaměstnání bez nároku na odstupné – většinou náhle a dohodou) a těžko bude vykonávat veřejně prospěšné práce. Zpravidla má takový člověk krátkou dobu do důchodu, takže se to vše projeví i ve výpočtu důchodového zabezpečení. Spořil-li si dosud na důchod, patrně už nebude.
– ale co víc? Přestane platit daně z příjmu a ochudí státní rozpočet. Nebude tolik nakupovat a těžko si zjedná další sociální služby, na které by musel doplácet. Rodina mu může pomoci, ale jen je-li „pomoci schopná“. Není-li ekonomicky dostatečně silná, je takový postup naprosto nepřijatelný.
– ale co když syn nebo dcera, kteří by se rádi o svou maminku či tatínka postarali, mají sami zdravotní potíže? Jak potom mají plnit svoji rodinnou povinnost? Sami mají zřejmě co dělat, aby svoji situaci vyřešili. Možná řeší dlouhodobou pracovní neschopnost, lázeňskou péči…
– je-li potom senior ve zhoršeném zdravotním stavu, může se stát, že za pár měsíců zemře. Pečující rodinný příslušník přišel definitivně o lukrativní zaměstnání. Nechť si zkusí současní politici představit, že z lásky ke svým bližním opustí svoje politické aktivity a zůstanou pečovat o svoji blízkou osobu celodenně, to je 24 hodin denně – ačkoliv oni by to měli jistě jednodušší, protože za svoji politickou kariéru mají jistě pro tento případ dostatečně našetřeno! Normální člověk je dále nezaměstnaným a dále neplatí daně z příjmu, protože žádný příjem nemá, a tak se pospolitá rodina postará o dalšího seniora, protože zaměstnání už nesežene…
Takto se náš stát postará o úsporu státního rozpočtu!
Nechce-li rodina nechat svého seniora svému osudu, pak začne vyřizovat pobyt v zařízení sociálních služeb a samozřejmě očekává odbornou a kvalitní péči! Proto jsme tady a profesionálně pracujeme, poskytujeme péči celodenní a založenou na standardech poskytované péče.
Jaký je pohled na naši práci ze strany vládnoucí garnitury?
Takový: Standardy kvality poskytované péče můžeme klidně zahodit. Péči nemusíme personálně dostatečně zajišťovat, pečovat o seniory umí přece kde kdo (i brigádníci z ulice nebo dobrovolníci, kterých jsou „celé zástupy a čekají až dostanou příležitost…“), pracovníci přímé péče musí v rámci pracovního poměru zvládnout jistou kvalifikaci a mají povinnost se vzdělávat. Zdravotní sestry, které často suplují nepřítomného lékaře a snaží se odborně rozhodovat o zdraví svých svěřenců, prý nejsou v sociálních službách takřka potřeba, například se ruší jejich noční směny, časem možná nebudou potřeba vůbec, takže namísto nepřetržitého provozu budou mít nyní pouze dvousměnný – tady jde samozřejmě o příplatky nejen z kolektivní smlouvy, ale i za práci v noci. Sestry jsou prý zbytečně drahé (i přesto, že musí odborně růst a bojovat o svoje registrace). Stejně jim VZP neproplácí odborné výkony, které provádějí, takže si skutečně na svoje platy nemohou tzv. „vydělat“ úhradami za provedené odborné výkony! Možná je i zatěžuje zbytečná složitost obsáhlé administrativy spojené s vykazováním (až „buzerační“) – na jeden jediný výkon měsíčně (za pakatel) jsou 3 papíry opravdu příliš. Ale ať!, jen kdyby na to měly dostatek času, protože musí uspokojovat především potřeby klientů, které jejich administrativa opravdu nezajímá.
Možná by stálo za to, sestavit a prozkoumat personální standardy nejen v sociálních službách, ale i v nemocnicích. Tam taky nemají, pokud vím, zdravotní sestry jednoduchou situaci. Nejlepší by bylo vypracování personálních standardů centrálně – jaksi ideálně – v rámci jednání s Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí, ale zatím to vypadá jako utopie.
Bojím se, kam až bude šetření naší společnosti skutečně sahat. Jedna věc je škrtat výdaje státního rozpočtu a jiná věc je, jak tyto škrty dopadnou na většinu lidí v naší republice. Jediné, co postrádám již dlouhá léta, je prorůstová politika – politika, která podporuje růst HDP a která by mohla pomoci se současnou krizovou situací a prospěla by příjmům státního rozpočtu. Bohužel vidím stále méně firem, které ještě fungují, a obávám se, že čistě české firmy už vůbec neexistují. Zatím mám dojem, že čím více šetříme, tím hůř – vše, co ušetříme, zaplatíme nebo jsme zaplatili za různé kauzy, kde šlo o milióny, ne-li o miliardy a podle mě bude hůř, pokud zůstane u vesla tato vláda!