A jsme zase u toho! Mé chápání světa stále komplikuje jeden zásadní faktor. Vyrostl jsem na venkově a možná právě proto používám selské počty a selskou logiku. Takže se na dění kolem sebe a na svět dívám optikou, která vychází z této logiky. Každý normální sedlák ví, že musí mít určitou úměru mezi jednotlivými komoditami a taky ví, že třeba krávy nemůžou žít na úkor koní a naopak. Pokusím se lépe vysvětlit, o čem tady píšu a na co chci poukázat.
Na každém dobře vedeném statku musí existovat rovnováha. Třeba rovnováha mezi množstvím obdělávaných hektarů a počtem chovaného dobytka. Ze staletých zkušeností je známo, že jeden hektar země uživí 6 – 7 krav a tento počet krav zase ročně vyprodukuje tolik hnoje, aby se země mohla pohnojit a rodit dál plné úrody. A tak si země s dobytkem pod vedením dobrého sedláka vzájemně pomáhají.
Statek ale nemůže mít jenom pole a krávy. Je třeba koní a spoustu dalšího dobytka a drůbeže. Hříchem minulého režimu bylo, že zrušil statky a nadělal JZD. Lidi zapomněli, jak se správně hospodaří a specializovali se. Jedno družstvo mělo krávy, druhé slepice, třetí kachny, všichni obdělávali zem a byli specializovaní. Tento model převzal i nás současný stát a tváří se velmi specializovaně. A tady se dostáváme k meritu věci, protože jestli to někdo chce, nebo nechce slyšet, stát je jako velký statek.
Takže když se podíváme na jeho hospodaření podle selského rozumu, zůstane nám tento rozum stát. A to se vážení přátelé podíváme jen do odvětví, které patří do působnosti našeho svazu.
Tak třeba sociální služby versus zdravotnická záchranná služba. Obě tyto služby obvykle zřizuje v kraji jeden zřizovatel. O to divnější je jejich pohled na „řešení“ ekonomiky. Vedení institucí poskytujících sociální služby se sborově v celé republice dohodlo, že nepotřebuje zdravotní sestry. Ze začátku aspoň na nočních službách. Jsou údajně strašně drahé, zdravotní pojišťovny neuhradí jejich činnost v plném rozsahu a ústav doplácí zbytek jejich výplaty ze svého. A na práci v ústavech musí stačit ošetřovatelky v přímé péči a ostatní personál. Tento postup navíc posvětil zákonnou normou i náš zákonodárný sbor, a tak je vlastně všechno v souladu s platnou legislativou. Hurá, ušetřili jsme na výplatách sester!
Ale copak se to děje? Že by třeba v domově seniorů bylo někomu v noci zle? Každou noc? Několikrát? Co s tím? Pokyn je jasný: volejte záchranku! To náš ústav nic nestojí, záchranka to vyřeší. Takže počet výjezdů záchranky prudce stoupne. Ale to náš ústav nebolí. Z cizího krev neteče. Opravdu? No, ono to tak na první pohled opravdu vypadá.
Potom ale nastupují selské počty. Pardon, ekonomika! Jeden výjezd záchranky stojí tolik, co výplata sestry za čtrnáct dnů. Pokud propočítáme, že do domova seniorů jede záchranka nejméně jednou za 24 hodin jen kvůli tomu, že tam není odborný zdravotnický personál (zdravotní sestra), vyjde nám, že měsíční náklady na výjezd záchranky by postačily na výplatu celé flotily zdravotních sester.
A tady nastupuje to kouzlo. To je přece placeno z jiné kapitoly. Sestry platí částečně pojišťovny a zbytek hradí kraj prostřednictvím ústavu, záchranku platí pojišťovny a dotuje kraj, avšak z jiné rozpočtové kapitoly. Podíváme-li se na vyšší úroveň, sociální služby jsou v působnosti MPSV, záchranka v působnosti Ministerstva zdravotnictví.
A teď zpátky k sedlákovi! Chtěl bych vidět toho sedláka, který by dovolil svým štolbům a čeledínům, aby gazdovali jeden na úkor druhého. Anebo aby vymysleli systém podobný tomu, který jsem popsal. Je to skoro jako satira na bajky Ezopovy. Tak třeba čeledín, který má na starosti tažné voly, navrhne jejich zrušení a zpupně vyhlašuje, že na všechno mu stačí o mnoho méně náročné kozy, které navíc tolik nesežerou. Vedoucí stájí hovězího dobytka je z navrhovaného řešení nadšený a všude prezentuje úsporu. Na podzim je ale třeba orat. Kozy však s pluhem ani nehnou. Co teď? Zavolejte do stáje chovných koní, ať ořou oni. To nás nebude nic stát, my přece šetříme. Ve stájích chovných koní ale zjišťují, že musí přikoupit čtyři páry valachů, protože ve stájích hovězího dobytka zrušili tažné voly a teď nemají, koho by zapřáhli do pluhů. Jeden kůň stojí co pět tažných volů. Zrušením deseti tažných volů statek ušetřil za jejich krmivo. Ale nákupem koní statek utratil tolik, kolik stojí krmivo pro tažné voly na deset let. Tady bajka končí. Co myslíte? Co by udělal dobrý sedlák? Já si myslím, že by pořádně vyšlehal vedoucího stáje hovězího dobytka bičem. A celkem určitě by švihnul za uši všem, kteří se na tomto nesmyslu nějak podíleli. Nevím ale, kde v naší realitě hledat chybu. Možná tam, že ne každý ekonom je sedlák. Je to škoda, protože kdysi každý sedlák byl zároveň ekonomem. Stačilo zapojit rozum.
Úplně stejná situace je v oblasti již vzpomenuté „specializace“, kdy stále dělíme stejný ranec na několik zdánlivě nezávislých hromádek. Mám na mysli hospodaření na úrovni obcí, krajů a státu, rozuměj ministerstev. Stále se mi ale nedaří najít zásadní rozdíl mezi těmito oblastmi. A už mi bylo řečeno, že to přece musí pochopit každý. Každý možná, ale já ne…
Jednotliví představitelé obcí, krajů a ministerstev stále nerespektují, nebo lépe řečeno tutlají to, že všechno je stejně ve státní režii. Já samozřejmě chápu to rozdělení a to, že jednotlivé položky spolu nejsou propojené a zdánlivě nesouvisí. Ale nechápu zase toho sedláka, který to všechno řídí a je mu jedno, že jedna stáj „šetří“ na úkor jiné a všichni se tváří, že to jsou přece jiné peníze. Nejsou, vážení přátelé! Jsou to stále stejné peníze nás všech, daňových poplatníků. Jsou to peníze ze státního rozpočtu a ze zdravotních pojišťoven, kam přispíváme my všichni. Nebo máte u vás na kraji nějaké „jiné“ peníze?
A na konec jedno zamyšlení nad vývojem dění kolem nás. Nedávno jsem si položil otázku: Co vlastně chceme a kam směřujeme? Moje otázka souvisela s novým občanským zákoníkem a jeho uvedením do života. Věřte, že nic na světě neuznávám víc, než svobodu. Ale přesto, že svoboda je pro mne nejvyšším atributem, vím, že moje svoboda končí tam, kde začínají práva jiných. Lidstvo si neustále plete demokracii s anarchií. Jak jinak si vysvětlit stále sílící a posouvající se hranici na požadavek být stále svobodnější. Nejnovějším hitem je snížení věkové kategorie u dětí v případě, že se chce dítě samo rozhodnout, zda chce třeba tetování anebo nechce očkování. Náš zákonodárný sbor nám daroval dar. A tak je možné, že se vaše dítě nechá potetovat, píchnout si do obočí piercing a vy si můžete vyplakat oči. Máme přece svobodu! Hurá systém, nebo cílená kampaň diktátu spotřeby, prodeje a reklamy? Obávám se, že B je správně. Vaše dítě se může „svobodně“ rozhodnout o svém životě ve věku, který je emočně nejlabilnějším ze všech životních období člověka.
A tady nastupuje moje zamyšlení do finální fáze. Tradičních autorit jsme se už zbavili. Mám na mysli třeba učitele, policajta nebo faráře. A teď se zbavíme autority nejvyšší, rodiče. Jedinou autoritou budou hodinové reklamní bloky v televizi, mezi kterými se občas budou promítat desetiminutové kousky brutálních akčních filmů. Pravidla jsou na nic, kašlete na ně, vyhrávají žraloci, respektujte to! Tady mě jen tak mimoděk zase napadá myšlenka na sedláka. Co by asi udělal, kdyby se tohle dělo na jeho statku? Komu to vyhovuje? Kam se poděl zdravý selský rozum?