Násilí na pracovišti se bohužel nevyhýbá ani takovým profesím, jako jsou zdravotníci. Setkávají se s ním lékaři, sestry, ale i ostatní personál. V popsaném příběhu bych se ráda zmínila o jedné z forem psychického násilí – šikaně. Pokud vám bude tento příběh něčím povědomý, jestliže se vám zdá, že kolegyně nebo nadřízený se chová podobně jako šéf v našem příběhu, máte velký problém! Problém, který je nutné začít řešit ihned než přeroste v podobný (doslova tragický) příběh, ohrozí vaše zdraví a v krajním případě i život.
V první řadě je nutné si přiznat, že tu je. Nejde jen o vaše zdání nebo bujnou fantazii, ale tvrdou a hrůznou realitu.
Šikanou na pracovišti jsem se začala zabývat ve chvíli, kdy se mi svěřila kolegyně pracující v jedné velké pražské nemocnici. Staniční sestra si tam vybírá pár svých „oblíbenců“, ostatní zaměstnance však neustále špehuje, kárá za smyšlené chyby, manipuluje s jejich finančním ohodnocením a dokonce neváhala uvalit na tuto „vzpurnou“ kolegyni neoprávněně a nepodloženě paragraf za vážné porušení pracovní kázně. Vedení kliniky o všem ví, nicméně problém pro „klid“ na pracovišti neřeší.
Kam až může dojít přehlížená a tiše tolerovaná šikana, mi vyprávěla další sestřička. Její příběh je až ukázkově protkaný všemi příznaky i následky psychického týrání, tudíž asi ani není potřeba uvádět žádné poučky a definice mobbingu nebo bossingu…
***
Skutečný příběh sestřičky Hanky ze záchranné služby
V roce 1994 jsem jako úplný nováček nastoupila na záchrannou službu. Práce mě bavila a naplňovala. Můj šéf sice nebyl ideální manager a organizátor, ale kolektiv celkem šlapal, ledacos se dalo přehlédnout nebo prostě neřešit… Po několika letech jsme, my sestry, začaly vypomáhat na záchranné službě v sousedním okrese. Najednou jsem viděla, jak správně funguje záchranka. Vše mělo řád, ředitel se zajímal, sháněl, zařizoval a já musela konstatovat, že takhle to u nás tedy zdaleka není. Ke své smůle jsem tento názor vyjádřila moc nahlas (mladá, naivní husička 24 let) před šéfem sousední záchranky, který nelenil a moje myšlenky interpretoval mému šéfovi. Od té chvíle vše začalo a trvalo to celé čtyři dlouhé roky.
Nejdříve se mě snažil zesměšňovat, dělal ze mě neschopnou sestru, neoprávněně kritizoval… Později i s vrchní sestrou začali intrikařit. Neprocházely mi různé maličkosti, které u jiných přehlížel. I dnes, po tolika letech, jsem na sebe hrdá, že za celou dobu přes veškerou snahu nenašel žádnou vážnou profesionální chybu anebo cokoliv, čím by mě mohl „zlikvidovat“.
To byl také důvod, proč jeho nátlak sílil a s ním sílily i osobní útoky.
Křik, ponižování, zesměšňování…
Nutil mě například dělat neadekvátní výkony, jen aby mě nachytal, že něco neumím. Vezli jsme v sanitce v podstatě již exitus, paní delší dobu bez reakce na resuscitaci, a on trval na tom, že jí musím připojit na zevní kardiostimulaci. Před ostatními kolegy mě pomlouval, shazoval a zesměšňoval. Nařkl mě, že neumím intubovat (zajištění dýchacích cest). Když jsem mu ve velkém zmatku, u pacienta s destrukčním poraněním hlavy a mozku, podala intubační kanylu, a laryngoskop až o vteřinu později, začal na mě křičet, kde má laryngoskop. Už tak vyhrocenou situaci ještě více zdramatizoval. On vůbec velice rád vytvářel těžké stresové pracovní prostředí, jen aby mě znejistěl. I když ihned po incidentu konstatoval, že to byl jen zmatek a stres, přesto mi po třech měsících odebral osobní ohodnocení za pochybení.
Jindy zase ošetřoval na výjezdu opilce, kterého jsem znala, tak hned pohrdavě prohodil, co to mám za kamarády.
Po letech, kdy jsem marně čekala na zařazení do specializačního studia, jsem se dozvěděla, že mou přihlášku on a vrchní sestra sice podepsali, ale nikdy neodeslali.
Dokonce si mě společně zavolali do kanceláře a sdělili mi, že si na mě lékaři stěžují a že bych měla práci dohodou opustit. Prý jsem v sanitě špatně uložila pacienta. Nenapadl mne v ten moment argument, že jsem tam nebyla přeci sama, že mě na to mohl lékař upozornit a pacientovu polohu jsme mohli upravit… Raději jsem řekla, že si nejsem ničeho vědoma a že práci opouštět nebudu. Samozřejmě jsem se ptala i ostatních lékařů, zda mají nějaké výhrady k mé práci, ti však o ničem nevěděli a ujistili mě, že jsou s mou prací spokojeni. Po čase jsem přišla na to, že ředitel s vrchní sestrou kontaktovali kolegyni na mateřské dovolené a nabídli jí pracovní místo už brzy volné po mém odchodu, který oba za mými zády plánovali.
Nařčení, osočování, urážky…
Při jednom semináři, kdy jsem měla referát na dané téma, mi můj nadřízený příspěvek přede všemi zkritizoval a ironicky pronesl, že život ohrožující výkony tu dělám nejspíš jen já.
Na této akci byli kromě mě také řidič a lékařka. Nařkl nás všechny, že jsme tam hanobili jeho jméno a jméno záchranné služby. Tím pádem už jsme byli v nemilosti všichni tři. Už se nezaměřoval jen na mou osobu. Řidič i lékařka, kteří s ním měli také velké spory, do roka od záchranky odešli. Mých sil, čelit jeho neustálým útokům, ubývalo, a tak jsem poprvé zauvažovala o změně pracoviště.
Oslovili mě kolegové hasiči s nabídkou pracovat na dispečinku. Souhlasila jsem a požádala je ať to zatím neříkají mému nadřízenému. Čekaly mě náročné přijímací testy. Samozřejmě se to šéf dozvěděl. Dopadlo to tak, že jsem neprošla psychotesty. Jejich psycholog mi zarazil poslední „hřebík do rakve“. Výsledek testů byl příšerný: prý mám IQ 82 a že nechápe, jak jsem mohla vystudovat střední školu. K tomu jsem prý nespolehlivá, opouštím skupinu v krizi, netolerantní. Zkrátka jsem prý asi největší padouch společnosti… Doporučil mi, ať si najdu psychologa nebo psychiatra a léčím se.
Hubnutí, cigarety, nespavost
Pokusím se vrátit k pocitům a tělesným obtížím, které jsem zažívala. Za rok jsem zhubla 30 kg, kouřila jednu cigaretu za druhou, zhoršily se mi vertebrogenní potíže, nemohla jsem jíst, spát, pořád jsem se kontrolovala. Než jsem podala pacientovi lék, pětkrát jsem se dívala na ampuli, jestli beru tu správnou. Po návratu z výjezdu jsem se šla znovu ještě podívat do koše v sanitě, jestli jsem léky podala správně. V práci jsem byla schopná chodit po deseti minutách na toaletu, tak jsem byla ve stresu, depresi a úzkosti. Vyhledávala jsem si nemoci, abych mohla alespoň na čas uniknout z těžké reality a odpočinula si v pracovní neschopnosti. Den předem, než jsem měla jít do práce, mi už bylo tak špatně, že jsem dokonce já, ateista, prosila Boha, ať dá, a služba proběhne bez problému.
Už jsem vůbec nemohla dál… Pořád jsem se ptala ostatních lékařů jestli jsem tak neschopná, ale nikdo z nich mi to nepotvrdil.
Dokonce i během těch let jsem se šéfa několikrát zeptala, jestli proti mě nebo mé práci něco má, ale vždy mi odpověděl, že nemá. Tomu jsem nerozuměla.
Bolesti, pracovní neschopnost
Poté, co jsem neudělala psychotesty, bylo další mé setrváni na záchrance v rukou nadřízeného, který již učinil jisté kroky k tomu, abych byla nucena odejít. A to jsem ještě ani neměla podanou výpověď!!! Neměla jsem sílu čelit dál jeho výpadům a šla jsem na pracovní neschopnost, kde jsem zůstala skoro rok. Při vyšetření bolestí zad na neurologii se sestřička až zděsila z toho, jak vypadám. Vše jsem jí řekla a také obvodní lékařce, která měla ve městě známou psychiatričku a doporučila mě k ní. Začala dlouhá léčba dávkami léků, chodila jsem 3 měsíce denně na psychiatrickou kliniku do denního stacionáře na skupinovou terapii.
Doporučili mi, ať zajdu za okresním zdravotním radou, který je nadřízený mého šéfa a vše mu řeknu. Byla to příjemná žena, která mi v podstatě řekla, že ví, co je pan doktor zač, že s ním sice může promluvit, ale to je tak všechno.
Tehdy na bossing ještě nebyly paragrafy a nikdo ho neřešil.
Vzhledem k dlouhodobé pracovní neschopnosti bylo nutné posoudit nárok na případný invalidní důchod a praktický lékař mě poslal k soudnímu znalci oboru psychologie do Plzně.
Byl to starší příjemný pán a kliďas. Hned jsem mu řekla, že žádné testy křížkovat nebudu, že už ze mě jednou blázna a hlupáka udělali. Dával mi otázky na kartičkách a ty pak pokládal na dvě hromádky. Jinými slovy mi udělal test ústně. Nakonec mě přemluvil ještě k jednomu testu IQ. Skutečně vyšlo, že mám generalizovanou úzkostnou poruchu. Invalidní důchod jsem ale odmítla. A IQ mám 125-130! Řekl mi, že mám na to vystudovat i vysokou školu. Jistě si každý dovede představit moje pocity, když jsem se posledních 8 let považovala za úplného „debila“.
Odchod, panika, sociální izolace
Nakonec jsem se odrazila ode dna. Nastoupila jsem do továrny, kde jsem šroubovala kaslíky do aut. Do zdravotnictví jsem se bála, děsila jsem se toho, že někoho zabiji, že podám špatný lék, bála jsem se píchnout i injekci.V továrně se přidaly ještě panické ataky. (Panická ataka se projevuje silnou úzkostí až hrůzou, která vzniká náhle, většinou bez zjevné příčiny. Je doprovázena výraznými tělesnými příznaky a má vliv na následné chování: člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit.)
Byly to dozvuky dlouhodobého psychického vypětí. Měla jsem agorafobie (strach z otevřených prostranství), bála jsem se jezdit vlakem nebo sama chodit ven, nemohla jsem jít posedět se známými. Tím vším jsem se ocitla v sociální izolaci. Panická ataka je dosud to nejhorší, co jsem v životě zažila. Jde o stav, kdy má člověk pocit, že každou chvíli zemře.
Po roce jsem se vzchopila a nastoupila zpět do zdravotnictví na chirurgickou ambulanci. Stále jsem se bála cestovat a vracely se pocity paniky. Naštěstí jsem se seznámila s člověkem, který také denně dojížděl, a tomu jsem řekla, čím trpím. Byl tak skvělý, že když mě to opět přepadlo, hezky na mě mluvil, dával mi otázky, jen abych na to nemyslela, a tím mi vlastně pomáhal. Plnil funkci terapeuta.
Zpátky v práci, ale se strachem
V práci jsem se ale bála dál. Měla jsem strach dávat i injekce. Snažila jsem se tomu vyhýbat a nějaký čas se mi to i dařilo. Jednou, bylo to na Štědrý den, jsem byla nucena píchnout lék proti bolesti do hýždě, ale aspirovala jsem krev. Strašně jsem se vyděsila, injekci vytáhla a rychle píchla jinam. Pacient odešel a já si vsugerovala, že jsem mu to píchla moc vysoko a napíchla mu ledvinu. Jaký byl u nás doma Štědrý večer, nemusím ani popisovat. Už jsem se viděla, že jsem zabila pacienta. Další den na kontrolu nepřišel a ta nejistota mě ničila. Strašné Vánoce…
Po delší době, postupně a velice pomalu, jsem se začala zbavovat strachu z vlaku a z injekcí. A dokonce začala studovat. Nejdříve specializaci, později bakaláře. Změnila jsem i zaměstnání. Letos jsem dokončila Mgr. Škola mi hodně pomohla. Neměla jsem totiž čas zabývat se zlými myšlenkami, které mě roky ničily.
Nyní budu opět měnit místo. Vyhrála jsem konkurz na místo staniční sestry. Antidepresiva ale beru dodnes. Bojím se je vysadit a mám stále strach, že se mi vrátí pocity paniky. Nabrala jsem sice 45 kg, ale cítím se mnohem lépe.
Nejdříve jsem všem strašně vyčítala, kam mě dohnali a že mi nikdo nepomohl. Vyčítala jsem to i sobě. Ale dnes to beru jako velkou životní zkušenost, víc vnímám pocity druhých lidí, jsem empatická a celkově jsem dozrála. Rozšířil se mi obzor a psychické problémy lidí nebagatelizuji tak jako dřív. Věřím, že se během let zbavím i léků.
***
Nemlčet, shromáždit důkazy, jednat
Tolik z téměř neuvěřitelného vyprávění mé kolegyně ze záchranné služby.
Zásadní je se v boji se šikanou obklopit slušnými a morálně kvalitními lidmi. Na šikanu je třeba upozornit personální odbor, popřípadě odborovou organizaci, která svým členům poskytuje právní zastoupení zdarma a má své zkušenosti s řešením takových situací. Jen konkrétní a pádné důkazy vám pomůžou usvědčit agresora.
Dále je samozřejmě nutné informovat vyššího nadřízeného, protože jde o velice nebezpečnou záležitost. Oznámit šikanu na pracovišti má povinnost každý pracovník. Odborníky je doporučováno se bránit ihned, při prvních příznacích. Jsou známy případy, kdy šikanovaný odešel od soudu s velice vysokým odškodněním.
Je také nadmíru důležité zdůraznit, že takovéto jednání je naprosto nepřijatelné!
Odpovědnost totiž nenese pouze mobbér, ale hlavně sám zaměstnavatel či majitel firmy. Ten je ze zákona povinen zajistit zaměstnancům klidné a bezpečné pracovní prostředí. Pokud se tak neděje, mají zaměstnanci též ze zákona danou povinnost o tomto jednání informovat vyšší management, v případě nemocnic i zřizovatele.
Šikana je větší problém, než se nám možná zdá. Dnes se vás netýká. Ale zítra můžete být její obětí právě vy a budete potřebovat pomoc. Neříkejme si, že nám se tohle stát nemůže… Nebuďme také lhostejní k dění kolem nás a pomáhejme si navzájem se šikanou bojovat. Nedovolme, aby ten, kdo útočí a šikanuje, nadále zůstával ve své pracovní funkci, zatímco slušní lidé budou podávat výpovědi nebo končit v péči psychiatrů.
Ano, chce to hodně osobní odvahy, ale společně se dá šikaně čelit.
Dana Krásová, všeobecná sestra Praha a členka výboru sekce nelékařských zdravotnických pracovníků OSZSP ČR
ve spolupráci s Ivou Řezníčkovou, členkou výkonné rady a garantkou sekce