V několika posledních měsících jsem opakovaně veřejně prostřednictvím médií prezentovala nesouhlasný názor na různé části dnes aktuální reformy zdravotnictví. Někdy šlo o můj osobní kritický pohled, jindy o stanovisko našeho svazu, se kterým se samozřejmě ztotožňuji.
Očekávala jsem reakce, a ty také přišly. Od spolupracovníků v zaměstnání nebo také od kolegů funkcionářů, a to i z jiných odborových svazů. Kromě nich to také byly reakce sousedů v domě, známých, ale i naprosto cizích lidí, kteří mě opakovaně zastavovali a zastavují na ulici nebo při nákupech v obchodech malého okresního městečka, kde žiji, případně mi píší přes sociální sítě.
Někteří občané našeho města mě dokonce navštívili v nemocnici nebo poslali e-mail. Bylo to překvapivé, ale milé. Oproti očekávání byly všechny reakce pozitivní, souhlasné a povzbuzující. Moje obavy tito lidé sdílí také (nepovažují je za strašení) a těší je, že se o nich mluví nahlas. Je příjemné vědět, že někdo skutečně vnímá, co říkáte nebo píšete.
Největším překvapením pro mě ale byly reakce na nedávný článek, který vyšel v sobotu 17. března v Právu (šlo o zkrácenou verzi textu Dokonalé puzzle z minulého Bulletinu). Několika, většinou starším lidem z celé republiky, skutečně stálo za to najít si kontakt na trutnovskou nemocnici a sehnat mě k telefonu jen proto, aby se svěřili se svými zkušenostmi a obavami, co se bude ve zdravotnictví dít dál. Byli to lidé nemocní a zoufalí. Jejich příběhy byly často velmi smutné.
Ještě smutnější, a pro mě šokující, bylo ale to, co řekl téměř každý, ať důchodového nebo studentského věku: „Ty se nebojíš tohle říkat nahlas?“ V různých obměnách. Ti starší vyjadřovali strach o mou osobu jako takovou, ti mladší se ptali, zda mě za to nevyhodí z práce.
Přiznávám, že se mi z toho chce brečet. Věřila jsem, že za více než 20 let s novou generací strach říkat své vlastní názory nahlas pomalu vymizí. Opak je pravdou. Lidé se bojí snad víc než kdy dřív. Nechápu to.
Ano, doba je těžká a zápasíme s mnoha existenčními problémy, které jsme před těmi lety neznali. Přesto je tu demokracie, byť možná pokřivená, a máme právo říkat nahlas, co si myslíme. Většina z nás ho ale nechce využít, někteří dokonce nevěří, že ho máme, všudypřítomný strach v nás žije dál… Tito lidé často ani nedokáží odpovědět na otázku, čeho že bych se tedy konkrétně měla bát. Možná bych dokázala pochopit obavu o ztrátu zaměstnání, to že si mnoho zaměstnanců nedokáže obhájit ani svá zákonná práva, ale čeho se bojí důchodci a nezaměstnaní? Jeden z nich mi řekl, že politiků. Kritizovat politiky se prý nesmí, co když nám něco udělají a budou se mstít? Dokonce zaznělo: „Co když mi vezmou důchod?“
Skutečně si tohle myslí většina naší společnosti? Pokud ano, pak asi nemáme nikdy šanci změnit k lepšímu to, co se nám nelíbí. Mlčením toho nedosáhneme!